Americké ministerstvo spravedlnosti obvinilo společnost Live Nation z budování nelegálního monopolu v oblasti prodeje vstupenek a pořádání akcí. Na první pohled to může působit jako další velká kauza vzdáleného amerického giganta, ale ve skutečnosti je tenhle spor důležitý pro celý vstupenkový trh. A v mnohém i pro to, jak o ticketingu přemýšlíme v Evropě i u nás.
Kdo je kdo
Je dobré hned na začátku říct, kdo je v téhle kauze kdo. Live Nation je obří koncertní a promotérská skupina, pod kterou spadá i Ticketmaster, tedy jeden z největších prodejců vstupenek na světě. Na jedné straně stojí firma, která má silný vliv na koncerty, promotéry a místa konání. Na druhé straně je ticketingová platforma, přes kterou se vstupenky prodávají. A právě propojení těchto dvou rolí je v celé kauze klíčové.
Co se vlastně stalo
Ministerstvo spravedlnosti a 40 generálních prokurátorů jednotlivých států podalo žalobu na Live Nation v květnu 2024 během Bidenovy administrativy. Tvrdili, že koncertní gigant vybudoval a dlouhodobě udržoval nelegální monopol díky tomu, že kontroluje hned několik klíčových částí trhu najednou:
- Prodej vstupenek
- Prostory
- Propagaci umělců
Podle vlády právě tahle kombinace umožnila společnosti vytlačovat konkurenci a uzavírat exkluzivní dohody, které poškozovaly nejen ostatní hráče na trhu, ale i umělce a fanoušky.
Průběh kauzy
Soudní proces začal 2. března 2026 u federálního soudu na Manhattanu. Výběr desetičlenné poroty začal téhož dne a už během prvního týdne se řízení posunulo k výpovědím svědků. Už 9. března ale přišel překvapivý procesní zlom: Live Nation uzavřela s americkým ministerstvem spravedlnosti dohodu, na jejímž znění se strany předběžně shodly už 5. března.
Dohoda vyvolala kritiku ze strany velké většiny žalujících států, kdy 33 z nich ji odmítlo jako nedostatečnou a rozhodlo se v soudním sporu pokračovat samostatně.
Tím však spor neskončil. Dne 15. dubna 2026 federální porota rozhodla, že Live Nation se dopouštěla protisoutěžního jednání, které omezuje konkurenci a poškozuje odvětví live entertainmentu. Verdikt znamenal zásadní vítězství pro státy zapojené do antimonopolního sporu a potvrdil, že nejde jen o debatu o vysokých poplatcích za vstupenky, ale o širší otázku koncentrace moci v celém koncertním a ticketingovém ekosystému. Porota navíc dospěla k závěru, že Ticketmaster v některých státech předražoval vstupenky v průměru o 1,72 dolaru za kus.
Podobně verdikt interpretovala i NIVA (National Independent Venue Association), tedy asociace zastupující nezávislé kluby, sály, promotéry a festivaly. Její výkonný ředitel Stephen Parker uvedl, že nejde jen o vítězství států, ale také o vítězství malých podniků, neziskových organizací, fanoušků a umělců, kteří podle něj na dominanci Live Nation dlouhodobě dopláceli.
Verdikt, který může změnit pravidla hry
Po verdiktu poroty už nejde jen o otázku viny, ale především o to, jaká konkrétní nápravná opatření budou následovat. O jejich podobě rozhodne soudce v samostatném řízení, finální podoba zásahů tedy ještě není jistá. Níže popsaná opatření vycházejí z dohody DOJ (amerického ministerstva spravedlnosti, Department of Justice) s Live Nation, kterou však většina žalujících států odmítla. Výsledná nařízení soudu proto mohou být přísnější.
1. Otevření části technologie třetím stranám
Ticketmaster dlouhodobě fungoval na principu exkluzivity: pokud s ním měla hala nebo amfiteátr smlouvu, veškerý prodej probíhal výhradně přes jeho technologii. Konkurence, která by mohla nabídnout lepší cenu nebo servis, se tak k fanouškům vůbec nedostala. Ticketmaster totiž neovládal jen prodejní rozhraní, ale celé technické zázemí, od map sálů přes vstupní skenery až po data o návštěvnících.
Součástí dohody DOJ má být otevření této infrastruktury třetím stranám. V praxi by to znamenalo, že se do prodeje na jednom místě zapojí i další platformy, jako SeatGeek nebo Eventbrite, aniž by musely budovat vlastní systém od nuly.
2. Změna délky exkluzivních smluv
Exkluzivní smlouvy v ticketingu mají mnohem větší sílu, než se na první pohled zdá. Jde o stav, kdy se pořadatel nebo hala zavážou k partnerství s jediným prodejcem a po celou dobu nesmějí využít nikoho jiného.
Hlavním problémem je délka těchto závazků. Pokud je hala smluvně vázána na sedm či deset let, konkurence nemá šanci uspět, i kdyby nabízela objektivně lepší řešení. Podle dohody DOJ se mají tyto kontrakty zkrátit na maximálně čtyři roky. Místa konání navíc získají možnost nabídnout část vstupenek i přes konkurenční platformy.
Nejde jen o to, že čtyři roky jsou méně než deset. Klíčové je, že exkluzivita přestává být absolutní. Hlavní partner sice může zůstat, ztratí však stoprocentní kontrolu. A jakmile se tento princip prolomí, mění se logika celého trhu.
3. Zpřístupnění exkluzivních míst
Zásadním bodem sporu je otázka, kdo ovládá samotná místa konání. Státní žalobci argumentovali tím, že Live Nation vlastní, provozuje nebo exkluzivně rezervuje přibližně 78 procent klíčových amfiteátrů ve Spojených státech. Ticketmaster navíc podle DOJ kontroluje zhruba 86 procent trhu s ticketingovými službami na velkých koncertních místech.
Kontrola nad prostory v kombinaci s prodejem vstupenek dává firmě v podstatě absolutní moc.
Nejde jen o to, kdo lístky prodá, ale také o to, kdo bude moci vystoupit, jak budou vypadat turné a za jakých podmínek budou umělci i promotéři pracovat. Tato dominance už dávno přesáhla oblast technologií, jde o přímý vliv na samotnou podstatu živé kultury.
Podle dohody DOJ má být součástí nápravy povinnost odprodat exkluzivní rezervační práva ke 13 amfiteátrům. Tím by vzniklo více nezávisle provozovaných prostor a oslabil by se vliv společnosti na tuto klíčovou část trhu. Pro regulátory je takový strukturální zásah mnohem cennější než jakákoli finanční sankce.
Důležité je ale dodat, že odprodej rezervačních práv neznamená automaticky odprodej samotných amfiteátrů. Live Nation může dané prostory i nadále vlastnit, jen přijde o páku, která jí umožňovala diktovat podmínky umělcům a promotérům. I to je však zásadní posun, protože oddělení vlastnictví prostoru od kontroly nad tím, kdo v něm vystupuje a za jakých podmínek, je přesně ten typ strukturálního zásahu, který může v dlouhodobém horizontu otevřít trh novým hráčům.
4. Zastropování servisních poplatků
Velkou pozornost budí i servisní poplatky Ticketmasteru, který je kvůli tomu dlouhodobě terčem kritiky. Dohoda DOJ počítá se stropem ve výši patnácti procent ceny vstupenky, což by znamenalo, že aspoň u části akcí by již firma nemohla tyto poplatky neomezeně navyšovat.
Pro fanoušky by to znamenalo čitelnější a předvídatelnější ceny. Zároveň je ale fér říct, že to automaticky neznamená levnější vstupenky. Velké firmy si někdy umí část ceny přesunout jinam, třeba do základní ceny vstupenky nebo do jiného typu poplatku.
Zastropování je proto důležitý a viditelný signál směrem k zákazníkům, ale samo o sobě nevyřeší systémový problém, který tkví v absenci skutečné konkurence, která by na ceny tlačila přirozeně.
Proč je tenhle spor důležitý i pro český ticketing
Zatímco v USA se mantinely nastavují soudně, v Česku se trh mění spíš tržně a v posledních letech poměrně rychle. Do holdingu PLG dnes spadají Ticketportal, Ticketstream i GoOut, což z něj dělá dominantního hráče na trhu. Jak se tato koncentrace projeví v praxi, v cenách, podmínkách pro pořadatele nebo přístupu k datům, teprve uvidíme.
Velké antimonopolní řízení v našem prostředí zatím nehrozí, to však neznamená, že trh funguje bez tření. Bariéry jsou u nás jiné než v USA, jsou v současnosti spíše technické a psychologické. Kulturní domy roky spolupracují s jedním partnerem a o alternativách často ani neuvažují. Mnohá místa konání nedisponují vlastními čtečkami a spoléhat se na zavedené řešení je pro ně nejjednodušší cestou. Samotná představa změny je vnímána jako problém, přestože realita může být opačná.
I hlas NIVA ukazuje, že nejde jen o spor o ceny vstupenek, ale o širší otázku, zda má na trhu zůstat prostor i pro menší hráče. A v tom je tenhle případ důležitý i pro Česko: nejde jen o jeden americký spor, ale o otázku, jak otevřený a férový má ticketingový trh do budoucna být.
Příběh přitom zdaleka nekončí. Live Nation avizovala odvolání a uvedla, že verdikt není „posledním slovem v této věci“. Odvolací řízení může celý proces o měsíce i roky prodloužit a výsledná podoba nápravných opatření se může od toho, co dnes leží na stole, výrazně lišit.
Pro český trh z toho plyne zásadní otázka: jakou hodnotu platforma pořadatelům skutečně nabízí kromě setrvačnosti a zažitých zvyklostí?
Ti, kteří přinesou přesvědčivou odpověď, mají šanci trh aktivně přetvářet. Ti, kteří spoléhají na setrvačnost a pohodlí status quo, mohou být zranitelnější, než si dnes připouštějí.